Doutníky

Cigarety.info ° Doutníky ° Elektronické cigarety

Jak doutník zapálit?

Slova "doutník" a "zapálit si" již ve vás zřejmě vzbudila asociaci z nějakého filmu, kde jste viděli zapalovat si doutník "drsňáky" typu Don Corleone nebo nějakého tvrdého seržanta. Většina z nich ovšem, jak nás film již dále neinformuje, používá nesprávný způsob zapálení doutníku. Tento způsob, tzv. "cigaretový," spočívá v prostém přiložení čehokoliv žhavého k doutníku, potahování a jeho následné zapálení. Ať to filmová postava dělá jakkoliv nedbale a tváří se při vyfukování dýmu jakkoliv labužnicky, zbytečně si u doutníku zkazila chuť. Pokud se totiž plamen bezprostředně doutníku při zapalování dotýká, chutná více "uhelnatě," nežli v případě pouhého externího zažehnutí. Cílem doutníkáře totiž je doutník pouze zažehnout a nechat hořet "akorát," nikoliv zapálit a co nejvíce dýmit jako příslovečný tovární komín. Čím je doutník chladnější, tím lepší je jeho chuť, nehořkne tolik a tím širší chuťové spektrum nám předvede. Toto spektrum nám pochopitelně nemůže předvést, když hned na začátku začne chutnat po spálenině.

Druhým vrcholem prohřešku (a opět bohužel nejen filmového) proti doutníkovému bontónu je, zapalovat doutník benzínovým zapalovačem. Jistě již tušíte proč. S doutníkem se od jeho narození jedná jako v rukavičkách, roky a měsíce se nechává zrát a poté další měsíce i roky zraje v humidoru u majitele za vlhkosti a teploty navozující dojem podnebí v Karibiku. Bylo by tedy mimořádným bláznovstvím riskovat poškození jeho jemného aromatu natáhnutím benzínové vůně, nedejbože vůně některé z příměsí v benzínu. Ze stejného důvodu, z jakých se drahý a velejemný koňak nepije ve skleničce po ovocné šťávě a mistrovská díla kuchyně se nejedí z papírového tácku dodávající pochutině (obvykle něco jako stadionové buřty) kartónovité chuti (a že je to pohříchu občas i změna k lepšímu...), je nutno patřičně přistupovat i k ochraně aromatu doutníku. Nakonec, je to v našem zájmu, obvykle platí přímá úměra mezi "čím dražší doutník" a "tím pečlivěji se o něj musíte starat." Abychom toto aroma co nejvíce chránili a vychutnali, je třeba doutník patřičně zapalovat.

Způsob správný spočívá v uchopení doutníku jednou rukou do polohy "lehce nahnutý" a opatrném přiblížení zapalovače, plynového, které nezanechává nežádoucí zápach, případně hořící třísky (ideálně cedrového) dřeva. S tím se můžete často setkat u mnoha fajnovějších doutníků, kdy se do něj standardně doutníky balí. Použít tento tenký obalový plát dřeva k zapálení se tak přímo nabízí. Nic ovšem nepokazíte ani tím nejlevnějším plynovým zapalovačem. Pokud máte benzínový, doporučujeme doutník opravdu raději zapálit od dřevěné třísky. Používat k zapálení běžných sirek nedoporučujeme ze dvou důvodů: 1. Riziko nádechu sírového oblaku po škrtnutí a za 2. Sirkové dřevo bývá občas napuštěno neidentifikovatelnými aditovy pro lepší hoření (oleje, pryskyřice, vosky, ...). Z tohoto důvodu jim není možno věřit a považovat je za 100 % dřevěný přírodní podpalovací zdroj.

Povšimněte si jedné velice důležité věci, plamen se doutníku nedotýká, pouze přejíždí pod ním. Až tento způsob zapalování budete zkoušet, chvilku se vám zřejmě bude zdát, že se nic neděje, ale nebojte, jen dál přejíždějte zlehka a pomalu po celé délce doutníkové hlavičky (tedy myšleny jako kousek pod ní) a až se objeví první náznaký žhavosti (viz na snímku dole náznak plamene nad hlavičkou), začněte doutníkem otáčet tak, aby chytili jeho okraje. Po zapálení okrajů není třeba zapalovat střed, oheň si tam sám za chvilku najde cestičku. Doutník zapálený po okraji již můžeme začít kouřit.

Doba zapálení se liší dle typu a tloušťky doutníků a u některých opravdu profi-velikostí je i zapalování trochu náročnější na koordinaci, jako první testovací kus tedy rozhodně neradíme doutník coulového průřezu z nějaké výroční sklizně, ale něco levnějšího "testovacího." Možná vám rovněž vytane na mysli myšlenka "A je vůbec poznat doutník zapálený jedním a druhým způsobem?" To záleží na zkušenosti a chuti uživatele stejně jako na druhu doutníku, každopádně špatné zapálení je proces, který zbytečně degraduje kvalitu doutníku ještě před samotným kouřením. U "doutníku" za 8 Kč prodávaném v průjezdu na nádraží to opravdu nemá cenu řešit, ovšem čím dražší kus, tím více je třeba se starat o to, aby ze sebe vydal to nejlepší. Pečlivým opatrováním, správným zapálením a když přijde na věc, tak samozřejmě i správným kouřením, o kterém si povíme zase příště...